|
|
 | |  |
|
Dílna a tvoření
Vznik keramických výrobků není tak jednoduchý, jak jsem si původně myslel. Už jen samotná hlína pro výrobu keramiky je celkem věda. Existuje jí řada druhů různých barev, struktury, s kamínky (kterým se tu říká ostřivo) nebo bez kamínků a každá taková hlína má svoje specifické vlastnosti. Některé hlíny se dají použít v jednom výrobku, jiné nikoli. Moje klukovská představa o tom, že hlínu by šlo natěžit někde v přírodě a trochu ji propláchnout, vzala za rychle za své. I když úplně zcestná také není, protože kupované hlíny se také těží a zpracovávají, ale dělat to amatérsky by bylo velmi, ale opravdu velmi pracné. :-)
Zpracování hlíny je ta pravá tvůrčí činnost, kdy z kusu beztvaré hmoty vzniká cosi co si autor-keramik amatér (tedy i já) vymyslel, nebo i nevymyslel, protože někdy se hlína chová jinak než bychom si přáli a pak se prostě jenom tváříme, že to, co nám pod rukama vzniklo je přesně to co, jsme si představovali. Taky metoda. A to je taky přesně to, čím se keramik amatér liší od keramika profesionála, který je schopen přesně říct jak bude ten výsledný výrobek vypadat. Tedy alespoň většinou...
Aby to naše hňácání hlíny k něčemu vypadalo, je potřeba řady rozličných nástrojů: nožíčky, škrabátka, hladítka, očka a další roztodivné nářadí, z něhož velká část určitě nebyla původně na tohle naše hraní určená, ale náramně se k tomu hodí a moc dobře se nám s ním blbne. A to rozhodně nemyslím ve špatném, ale je to takové to blbnutí, co člověku dovolí zapomenout na starosti všedního dne a to je příjemné a máme to rádi.
K nářadí keramika patří určitě taky kruh, který se vybaví snad každému, když se o výrobě křehkého zboží mluví. Taky jsem měl tu představu. Postupem času jsem se ale dopracoval k názoru, že kruh je sice fajn, ale keramika dělaná z ruky je osobitější a má takový zvláštní nesmazatelný punc originality. I když všichni vyrábíme totéž (i to se občas stává), jsou výrobky tak odlišné, že je hned vidět styl každého z našeho kroužku. A to je úžasné.
Když už jsou naše dílka řádně uplácaná a mají tvar jaký jsme chtěli, nebo jsme s nimi už spokojeni, nastává další fáze a tou je schnutí a potom první výpal v peci. Ano, pec je důležitou součástí keramické dílny, vlastně nejdůležitější, protože bez ní bychom žádné výrobky neměli. V dílně je pec elektrická s nastavením teploty. Je to úžasné zařízení, které spolehlivě upeče, to co my vytvoříme.
Jak jste jistě pochopili, když je výpal první, musí následovat i druhý. Tedy ne, že by nutně musel, ale pokud chcete udělat třeba hrníček, je rozumnější vylít alespoň vnitřek glazurou. Glazura je vlastně prášek, který se smíchá s vodou a rozmíchaný se nanáší na suchou keramiku. Taky se kupuje, ale jsou i profesionálové, kteří si glazury sami vyrábějí. Takový člověk musí být velký guru, protože některé glazury mají před vypálením úplně jinou barvu než po něm. Například glazura co nakonec vypadá jako med je v syrovém stavu tmavě červená. Glazury se dají dokonce i míchat a přelévat jedna do druhé nebo dobarvovat. Je to hotové alchymistické dobrodružství.
No, a právě druhý výpal je dobrý k tomu, aby se výrobky oglazovali. Tím celá výroba keramiky končí a pokud se povedla, máte vlastnoruční výrobek, kterým se můžete pochlubit, tak jak to dělám já na těchto stránkách.
Už dlouho tu píšu o jakési dílně a partě lidí, která se věnuje keramice. Ta parta je kurz keramiky pro dospělé, což je osm super lidiček, které tahle zábava chytla a hned tak je nepustí. Myslím, že se sešli lidé, kteří si rozumějí a dovedou se společně pobavit nejen keramikou a to je moc fajn. K téhle partě patří i osoba nejdůležitější, bez které by to celé nešlo a to je naše báječná učitelka Lenka, která je rozhodně víc dobrou kamarádkou než učitelkou, která nenápadně dohlíží abychom ta naše dílka zbytečně nekazili.
A dílna? Jmenuje se "Keramická a výtvarná dílna Drak", sídlí v Brně Černých polích a patří pochopitelně Lence. Jestli někdo máte chuť vyzkoušet si to, čemu já říkám hňácání se v hlíně, zkuste se přihlásit, třeba se najde ještě místo.
|
| |
 | |  |
|
